Otevřené mistrovství Vých. Čech 2010
Na Otevřené mistrovství Východních Čech vyrazili zástupci našeho jičínského cvičáku v neobvykle vysokém počtu, takže jsem ani nestíhala sledovat všechny běhy. Běhalo se totiž tradičně hned na dvou parkurech najednou - jeden byl určený pro kategorii large a veterány a na druhém běhala kategorie small a medium. Neobvyklým jevem byl obrovský počet závodníků v kategorii small, kterých bylo nezvykle více než large - závodů se totiž zúčastnilo celkem 51 týmů small, 45 týmů large a 27 týmů medium, takže to byla opravdu agiliťácká megaakce. Organizace probíhala bez větších problémů, oba rozhodčí měli dobrou náladu a k tomu nám téměř po celý víkend svítilo sluníčko....
Celou sobotu se nás (smolíčků a medíků) týkaly parkury Tomíka Glabazni, které nebyly nijak jednoduché, ale ani přehnaně složité, měly prostě rukopis tohoto rozhodčího 
Jessinka tradičně běhala celý den naplno a díky své horlivosti také dělala chybičky (nedokončení slalomu atd.). Zkoušku jsme ale kupodivu zvládly na jedničku a Jessinka se umístila na krásném 2. místě hned za šeltií Lili, která přece jen závodí o nějaký rok déle než Jessinka a má naběháno mnohem více než my...
Denča už v prvním ranním běhu trochu stávkovala - o žádné závratné rychlosti se mluvit nedalo, do toho odmítačka a chyba. Ani ve zkoušce se nedařilo o moc lépe a Denča ještě víc zpomalila a měla dokonce problém, vyškrábat se na áčko. Myslela jsem si, že je to kvůli velkému horku a sluníčku, protože o ostatní věci a žrádlo zájem měla, takže jsem ji před posledním během pořádně namokřila s tím, že to zkusíme, a pokud to nepůjde, tak prostě parkur nedokončíme. Denča bohužel opravdu neběžela a bylo na ní už vidět, že není ve své kůži, takže jsem po slalomu v první půlce parkuru utekla za pásku, abych ji mohla hned pochválit a odměnit...
Zbytek odpoledne a celou cestu domů Denča prospala, večer se najedla a opět ulehla do pelíšku. V neděli ráno mi bylo divné, že nechce ani vstávat, byla apatická a dokonce odmítla i kousek párku, který jsem ji dala na zkoušku před čumák, a s kňučením odtáhla hlavu stranou. Chodila pomalu a protahovala se, jako když ji bolí břicho, ale neměla teplotu, nezvracela, neměla průjem. Co teď? Nechat ji doma samotnou? Nakonec jsem ji vzala s sebou a celý den jsem ji nechala spát pod dohledem ve stínu v boudičce a místo nás si aspoň zaběhala Martina s Indýrou.
Nedělní parkury (agility + 2x jumping) nám stavěl Péťa Rybář - všechny parkury byly hodně běhavé a seděly mi víc než ty sobotní. Navíc jsem se mohla plně soustředit jen na běhání s Jessinkou (i když to dost dobře nešlo, protože mi stejně pořád hlavou vrtalo, co to s Denčou vlastně je 
). Všechny tři běhy jsme doběhly celkem dobře, bez diskvalifikace, takže spokojenost...
V celkových součtech jsme se s Jessinkou umístily na krásném 5. místě z 51 závodních týmů small, což je úplně super výsledek. Ono totiž uběhat všechny tyto zákeřné parkury bez jediné diskvalifikace opravdu nebylo jednoduché a hodně zkušených závodníků to poznalo na vlastní kůži 
Děkuju Martině za pohodlnou přepravu zájezdovým sharanobusem, do kterého se tentokrát vešly celkem 4 ženské a k tomu 8 psů 
, a pak díky moc všem lidičkám ze cvičáku za příjemnou a veselou společnost
A ještě na závěr pár slov k Dennynce a jejímu zdravotnímu stavu - netuším, co jí vlastně bylo - jestli se v sobotu na závodech někde něčím přiotrávila, nebo měla úžeh či úpal ze sluníčka a horka, fakt nevím, ale jediné, co z potravin neodmítla a s chutí vypila, bylo mléko s rozmočenými piškoty, smectou a hroznovým cukrem. Toto ji nakonec postavilo zpátky na nohy a v úterý už si chtěla hrát s holkama a začala škemrat o pamlsky.... Myslím, že žádnému pejskaři nemusím popisovat tu bezmoc, když sedíte nad svým nemocným psem a nevíte, jak mu pomoci, a pak se dostaví ten nával radosti, když začne být pejsan veselý a začne loudit u stolu o jídlo, i když má normálně loudění zakázané...... 
