Lásku k psům jsem v sobě pěstovala již od malička – sbírala jsem pohlednice psů, kupovala a půjčovala si časopisy o psech atd. A když mi bylo 9 let, tak rodiče konečně podlehli prosbám, a koupili nám pejska. Byla to roztomilá půlroční fenečka bílého špice bez PP. Mikina byla mou věrnou kamarádkou, neohroženou ochránkyní a také duševní oporou při mých zdravotních problémech po úrazu. Byl to prostě pes s velkým srdíčkem, na kterého se nezapomíná. Bohužel v srpnu 2004 se její stav rapidně zhoršil, postupně jí začaly selhávat jednotlivé orgány a dne 22.8.2004 vydechla naposledy (zemřela stářím, bylo jí přesně 16 let). Poslední dny jejího života nebyly jednoduché a byly plné bolesti, ale i tak doufám, že prožila plnohodnotný život a někde tam nahoře se jednou zase setkáme...
Odchod Mikiny byl pro mě tak moc bolestivý, že jsem se zařekla, že už nikdy nechci mít psa. Ne proto, že bych na psy zanevřela, ale proto abych už nemusela podobnou bolest prožít...
Ovšem po nějaké době mi začalo být bez psího přítele smutno, pořád jakoby mi v životě něco scházelo. Když jsme se potom v roce 2005 s přítelem nastěhovali na vesnici do domečku se zahradou, tak bylo najednou více než jasné, že si pořídíme nějakého psího společníka. Celé týdny jsem ležela v atlasech psů a vybírala vhodné plemeno - přítel chtěl jezevčíka, já zase labradora, takže jsem hledala „něco mezi“. Hledala jsem středně velkého psa, který s námi bude trávit většinu volného času, bude to zdatný výletník a podmínkou bylo i to, aby se hodil k dětem a nebyl agresívní. Musím se přiznat, že mě bígl úplně uchvátil, a tak jsem začala hledat na internetu další informace o tom, jaký ten bígl vlastně je. Náhodou jsem narazila na stránky chovatelky Jany Malíkové (www.beagleteam.eu), která zrovna chystala setkání bíglů nedaleko od nás - v Jičíněvsi. Slovo dalo slovo a my jsme se coby dvoučlenná smečka dvounožců zúčastnili tohoto setkání včetně bojové hry v lese s vypůjčenou fenkou Nikolkou. Vyslechli jsme názory majitelů bíglů, poznali jsme, jací 
ti bíglové vlastně jsou a bylo rozhodnuto. V chovatelské stanici Ithaka Bohemia zrovna v té době zadávali štěňátka z vrhu po Bublovi, takže jsme neváhali a domluvili si schůzku. Chtěli jsme krásné štěňátko, ale popravdě – o výstavách jsem v té době ani moc neuvažovala. Už jsme si skoro vybrali fenečku s širokou bílou lysinkou na čele, ale do klína se nám pořád škrábalo ještě jedno štěňátko s uzoučkou lysinkou... No, a tak k nám přišla Dennynka (alias Hannah Ithaka Bohemia), samozřejmě to nejkrásnější štěňátko na světě 
Vlastně si nás tenkrát vybrala sama a já jsem jí za to moc vděčná 
Na 7-mi měsících jsem s ní začala navštěvovat kurz základní poslušnosti na cvičáku v Jičíně, kde jsme také poznaly sport zvaný agility (= psí parkur). Začaly jsme pravidelně docházet na tréninky a po půl roce jsme se vydaly na první neoficiální závody agility, které jsme ve své kategorii nečekaně vyhrály 
Denču agility hodně moc baví, je to šikovná fenečka, a přestože dokáže někdy vymýšlet nejrůznější blbůstky pro pobavení publika, tak má už doma slušnou sbírku pohárů. Naším největším úspěchem je 3. místo na Mistrovství České republiky v agility v roce 2008. Ale aby to nevypadalo, že se věnujeme jen závodům. Úspěšně jsme spolu složily barvářské zkoušky honičů, zkoušky poslušnosti ZOP a daří se nám i na výstavách, takže se Denny pyšní titulem Český šampion...
Říká se, že kdo má jednoho bígla, zcela jistě si pořídí dalšího... Nejdřív jsem se tomuto tvrzení smála, protože někdy je i jeden bígl na lumpárny až dost, ale časem jsem přece jen začala uvažovat, že Dennynce pořídím kamarádku. Když jsem potom o Vánocích 2006 držela v dlani neuvěřitelně krásnou a neuvěřitelně maličkou 10-tidenní blonďatou holčičku, tak bylo rozhodnuto (zbývalo jen přesvědčit přítele). Každý týden jsme se do Jičíněvsi jezdili dívat, jak ten malý cvrček roste a malá jako by tušila, o čem se rozhoduje, tak mému příteli 
vždy vylezla na klín a po celou dobu naší návštěvy u něj hezky spinkala. V neděli 11. února 2007 se tedy naše smečka rozrostla o Jessie (Faidra of Volcano Cotopaxi) Jessinka je moc hodná, dobře ovladatelná fenečka, a přestože vypadá proti ostatním bíglům jako drobeček, tak o sobě dokáže dát pořádně vědět. Na cvičáku je od malička jako doma a při agility dokáže vyvinout neuvěřitelnou rychlost, takže je schopná měřit síly i s rychlými teriéry nebo šeltiemi. Ani s Jessinkou se výstavám nevyhýbáme (v PP má sbírku výborných známek), v srpnu 2008 jsme úspěšně složily barvářské zkoušky honičů a v květnu 2009 se nám dokonce podařilo složit naše první zkoušky poslušnosti ZOP na výbornou (96 bodů)...
Tak to jsme my :-)
Aktualizace: Září 2009
A jak už to tak chodí - člověk míní, život mění 
Přestože jsem si tisíckrát řekla, že si z našeho prvního plánovaného vrhu "A" žádné štěňátko nenechám, tak to osud zařídil trošku jinak. Všech šest štěňátek mi tak moc přirostlo k srdci, že jsem si musela přiznat, že se prostě nedokážu rozloučit se všemi, a že jeden mrňousek musí zůstat doma. 
A vzhledem k tomu, že jsem vždy pokukovala po melírovaných bíglících (zbarvení harepied) a již při porodu jsem byla okouzlena fenečkou, která měla bílou jedničku na zádech a na čele lysinku ve tvaru čertovských růžků, tak bylo rozhodnuto. A tak se Ešlinka (Agile Ashley Foxy Dreamer) stala nedílnou součástí naší smečky a jako jediná ze štěňátek mohla zůstat s maminkou. Sice jsme doma kvůli tomu měli hodně dlouho tichou domácnost, vyslechla jsem si slova o hranicích "normálnosti" a k tomu všemu se ještě známí a lidé ve vesnici nepřestávají divit, že jsem si ve třiceti místo mimča pořídila dalšího psa, ale já Vám povím, že bych Ešlinku nevyměnila za nic na světě...
Netajím se s tím, že jsem naprosto podlehla kouzlu bíglů. Ale také musím hned za to napsat, že více již naši smečku čtyřnožců opravdu rozšiřovat nehodlám - jeden bígl je málo, dva jsou moc fajn a tři jsou úplně tak akorát. Na vzájemné hraní, mazlení, vycházky i výcvik. Přece jen jsem jenom člověk, a přestože by se do mého srdce vešlo o mnoho víc pejsanů, tak mám pouze dvě ruce a jedny plíce , má náruč i klín mají také omezenou kapacitu a já bych byla opravdu moc nerada, kdyby se potom někdo ve smečce cítil odstrčený... I když jak se říká, nikdy neříkej nikdy 
Takže po zhruba sedmi měsících opravuji, toto jsme my :-)
