Trénink s Bárou Lerlovou
Ráno při odchodu se nám sice chtěla vnutit i Ešlinka a zatímco jsem se v chodbě obouvala, tak za dveřmi vydávala tak smutné zvuky, že jsem si to málem rozmyslela, ale nakonec jsem ji přesvědčila, aby zůstala s mamkou Denčou v teplém pelíšku a vychutnávala si naši nepřítomnost a klid v domě 
V Jičíně jsme s Jessinkou opět přesedly do pohodlného zájezdového autobusu Martiny 
a tentokrát se k nám přidala i Olina "trabantíková", takže bylo veselo. Počasí sice nebylo úplně tip top, ale všichni můžeme být rádi, že nepršelo po celý den - krátké přeháňky se daly vydržet a jinak bylo vlastně docela hezky.
Na trenérku Báru Lerlovou jsem už od holek slyšela tolik chvály, že jsem byla opravdu zvědavá, co že je to za holčinu. Musím přiznat, že měly holky pravdu - sama jsem z ní byla nadšená. Bára se totiž věnovala každému stejně (ať měl pomalého či rychlého psa), nedělala grimasy, když se něco nepovedlo, nikoho neodsuzovala, uměla dobře poradit, ukázala, jak nejlépe vést psa na překážku, co je třeba na parkuru řešit a co ne atd. a také uměla pochválit, když se něco opravdu povedlo... Došlo mi, že se kolikrát při prohlídce zabývám úplnými zbytečnostmi a díky tomu mi uteče opravdová past, což se ukázalo hned při prvním parkuru, kdy mi Jess utekla do tunelu jen díky tomu, že mi při prohlídce ten tunel vůbec nepřišel jako nějaké nebezpečí - no a pak stačilo, že jsem Jessinku před skočkou dostatečně nevyvedla do oblouku a diskvalifikace by byla na světě. Snažila jsem se s Jessie běhat na rychlost, což bohužel v několika případech znamenalo skočenou sestupnou zónu na kladině - tomuto nedostatku se holt budeme muset na cvičáku více věnovat 
Pokud jde Jess pomalu, tak má zónu bezvadnou, ale jak letíme v plné rychlosti, tak ji prostě skočí, aby byla co nejdřív na další překážce... No, bude to běh na dlouhou trať...
Po tréninku jsem si s Jessinkou ještě několikrát kladinu potrénovala - úplně na konec kladiny jsem vždy položila kousek sýra či párku, aby jí to nutilo dojít až dolů, zbrzdila se trochu a neskákala z půlky. Musela jsem se ale smát, protože Jess se po celou dobu, co běžela po sestupné zóně dolů, dívala na mě a čekala, jaký dám další povel a dobrůtek před nosem si vůbec nevšímala a dokonce na ně šlápla 
No, každý bígl je jiný a já jsem moc ráda, že pro Jess je "agilitění" zajímavější než nějaké mňaminy 
Sobotu jsme si tedy užily v kruhu agiliťáckých přátel, hodně jsme se za ten den naučily a musím říct, že se už teď těším na další trénink s Bárou, který budeme pořádat v dubnu u nás na cvičáku.
