Vítejte na stránkách 3 bíglích agiliťaček

Poslední dobou jsme vynechávaly cvičák, výlety a hodně času jsme trávily v lese, kam jsme chodily cvičit poslušnost, odložení, stopy a nezbytné hledání prasečích nožiček  To vše jen kvůli tomu, že se neúprosně blížil termín klubových barvářských zkoušek ve Volduchách u Rokycan. Stejně jako před rokem skládala zkoušky Denča, tak letos to samé čekalo na Jessinku.

V pátek jsme holky naložili do auta a jelo se do příjemného rodinného kempu u Volduch. Postavili jsme stan na našem oblíbeném místečku a šli jsme se projít. Večer se šlo brzy spát, protože ráno nás čekaly zkoušky (o tom ale bohužel nevěděli ostatní lidičky v kempu, kteří bujaře oslavovali něčí narozeniny až do jedné hodiny v noci ) V sobotu ráno se nám teda moc vstávat nechtělo, ale nakonec jsme se ze spacáku všichni nějak vyhrabali. Příjemná ranní vycházka nám vrátila dobrou náladu a po snídani jsme mohli vyrazit do Volduch. Po zahájení zkoušek se s námi Mirek s Denčou rozloučili a jeli zpět do stanu dospat dnešní noc.

Já s Jessinkou jsem čekala, až na nás přijde řada na stopy. Ráno jsme si vylosovaly stopu číslo 8, takže jsme se dostaly na řadu až někdy před polednem. Po úvodním hlášení jsme se přesunuly k nástřelu - Jessie stopu okamžitě zavětřila, dokonce ještě dřív než došla k nástřelu, a celou cestu šla krásně s nosem u země na napnuté stopovačce. Bylo to přímo ukázkové vypracování stopy bez zbytečných zacházek. Jessie šla po stopě i po vypuštění ze stopovačky a těsně před prasátkem si začala ověřovat okolí. Nakonec ale k prasátku úspěšně dorazila a očuchala si ho. Strach neměla žádný, spíš jsem z jejich očí vyčetla smutek, jako že  "proč muselo zemřít tak malé prasátko?" Prase totiž mělo opravdu do dospěláka hodně daleko Ale i tak to bylo super  - Jessie setrvala u kusu stanovenou dobu. Pak následovalo vodění - měly jsme jít celou cestu zpět k silnici (cca. 600 m). Zpočátku šla Jessie hezky těsně u nohy, hezky obcházela stromy, keříky, tak jak se to má, ale po zhruba 50 metrech zacítila čerstvou stopu a začala popotahovat za vodítko. Při zkouškách se ale vodítko napínat nesmí, takže jsme dostaly sníženou známku 3, která nás posunula do II. ceny. Docela mě to mrzelo, ale co, stalo se, důležité je, že já vím, že Jessie u nohy chodit umí - je to jedna z věcí, kterou zvládá opravdu bravurně.

Nakonec jsme šly na disciplínu odložení - kam jsem Jessinku posadila, tam jsem ji také našla a dokonce ani rána z brokovnice s ní nehnula  Když pan Kvídera řekl "Výborně, časový limit uplynul, můžete si pro ni dojít", tak si Jessie na místě uvolněně lehla - jakoby to slyšela a věděla, že má zkoušky úspěšně za sebou 

Pak se vyrazilo na oběd, kde si Jessie za dobře vykonanou práci vysloužila kus řízku, kousek brambory, tatarku a také samozřejmě kapku piva  Když došlo na vyhlášení výsledků, tak se venku setmělo a začalo hustě pršet, proto se vyhlašovalo uvnitř hospůdky. Jessie nebyla ani první, ale ani poslední - byla na krásném 7. místě a hlavně získala rovných 212 bodů, což je ještě o 3 víc, než měla před rokem Denča  Nebýt té smůly při vodění, tak to bylo téměř i na pohárek  

Po návratu do stanu jsme si všichni trošku zdřímli a navečer jsme vyrazili na 2-hodinovou procházku, aby si i Denča přišla na své a neprolenošila celý den Celý víkend se vydařil a když jsme v neděli balili stan, tak se nám ani nechtělo z té kouzelné krajiny. Takže drahé Volduchy, loučíme se s vámi, a třeba zase za rok nashledanou