Vítejte na stránkách 3 bíglích agiliťaček

Byla jsem domluvená s Janou Malíkovou, že se s nimi mohu svézt, za což jsem byla moc vděčná, protože kdybych měla jet sama, tak bych to asi vzdala. Odjezd z Jičíněvsi byl naplánován již na 4. hodinu ranní, protože meteorologové slibovali během pátku příchod sněhové kalamity. Pro mě to tedy znamenalo budíček kolem 2. hodiny ráno  Napakovat všechny potřebné i nepotřebné věci do auta, vyvenčit Ešlinku, rozmrazit auto a jelo se. Vystavovat se jela i Rubynka, Lotka (Ešlinky prababička J) a Howdy (Denči sestra, nebo-li Ešlinky tetička J) – prostě dámská jízda, jak má být.

Cesta do Olomouce utekla rychle a my jsme si mohly zabrat dobré místo u kruhu. Když jsem Ešlinku nesla v náručí, tak jsem si pak všimla růžového flíčku na kabátu – no, samozřejmě, Ešlinka začala hárat a vybrala si pro to právě dnešní den  Když už jsme ale jely takový kus cesty, tak jsem se přece jen rozhodla vystavit ji. Většinu dne stejně prospala v pelíšku, při venčení v parku jsme chodily stranou od ostatních psů a po výstavišti jsme se zbytečně nepromenádovaly.

Bíglíky přijel posuzovat pan rozhodčí Skrzynski z Polska. Někteří (i dospělí) psi měli problém s tím, že se ho báli a nechtěli na sebe nechat sáhnout, natož pak ukázat zoubky. Ešlinka naštěstí tohle vůbec neřešila a nechala si bez problémů sáhnout hluboko do tlamičky. Dokonce vydržela i trpělivě stát v postoji, jen v  pohybu se nepředvedla tak uvolněně, jak to umí (protože se na mě pořád dívala, jestli už přijde mňamina za odměnu ), ale i tak mi udělala velkou radost. Ze šesti přihlášených dorostenek první dvě místa obsadily (jak už to bývá zvykem) tricolorní fenky, na třetím místě byla harepiedka, na čtvrtém místě Ešlinka (velmi nadějná 4) a sympatická bicolorka se již do pořadí bohužel nedostala. Na první pohled byly všechny 3 fenky, které se umístily před námi, o dost „udělanější“ – Ešlinka jim se svou štíhlou linií prostě nemohla konkurovat, ale štíhlá figura se jí bude zcela jistě hodit při sportu 

Posudek: hlava, pigmentace oka i nosu OK, horní linie OK, spodní linie mírně vtažená, ještě ve vývoji, končetiny v pořádku.

Howdy měla ve třídě pracovní V3, Rubynka vyhrála třídu vítězů V1, CAC a Lotka si vyběhala V1 ve veteránech. Pak jsme ještě vyrazily na nákupy dobrůtek a hraček a vzhledem k tomu, že od rána hustě sněžilo a předpověď neslibovala nic příjemného, tak jsme ani nečekaly na závěrečné soutěže a vydaly jsme se na cestu domů. Již průjezd Olomoucí byl docela zážitek, protože nikde nebylo nic vyhrnuté, jezdilo se jen ve vyjetých kolejích. Dálnice ale nebyla o nic lepší. Potkaly jsme i několik silničářů s  traktorem či sypačem, ale všichni jeli se zvednutým pluhem, což jsme nějak nechápaly…  Ke sněžení se navíc přidal i silný vítr, takže místy ani nebylo vidět, kudy vlastně jedeme. Kousek před Hradcem Králové jsme si chtěly oddechnout, že teď už to bude brnkačka, když v tom hlásili v rádiu, že v kopci u obce Klenice je nějaký problém a cesta je v tuto chvíli neprůjezdná. V Sadové jsme se opravdu zařadily do kolony stojících aut a čekaly jsme, jestli bude někdo stojící řidiče informovat o tom, co se stalo, a jestli vůbec bude někdo situaci nějak řešit. Čekaly jsme půl hodiny…..hodinu……a po téměř 1,5-hodinovém čekání jsme se rozhodly ucpaný kopec „Kleničák“ objet přes okolní vesnice (Mžany, Strateč). Neudržované a silně zaváté cesty nás nakonec dovedly zpět na hlavní silnici, kde jsme zjistily, že ani z druhé strany se policisté nesnaží dopravu nějak řídit… No, to jejich slavné „pomáhat a chránit“ asi zrovna nějak nefungovalo… Spadl nám hodně velký kámen se srdce, když jsme dorazily do Jičíněvsi. Ale mě ještě čekala cesta domů. Přes Jičín až do Valdic bylo docela všechno v pohodě, silnice sice nebyla vyhrnutá, ale dalo se jet celkem bez problémů. Povídala jsem si s Ešlinkou a myslela jsem si, že teď už mě nemůže nic překvapit, ale hned pár kilometrů za Jičínem na nás bohužel číhalo bílé peklo. Bylo mi divné, proč se 2 auta přede mnou otáčejí, blikají na mě a jedou zpět k Jičínu, ale já se chtěla tak strašně moc dostat domů! Jela jsem téměř krokem, snažila jsem se jet podle patníků na levé straně (ty na pravé straně byly pod sněhem a sněhové jazyky byly nafoukané místy téměř přes celou šířku silnice), ale s autem to ve vysokých závějích nekontrolovatelně klouzalo ze strany na stranu. Při pohledu vpravo ve mně pořádně hrklo – podél silnice byl nafoukaný snad dvoumetrový sněhový mantinel, který ve tmě vypadal opravdu hrůzostrašně. Všechny stromy, které stojí podél cesty byly zaváté sněhem. Už jsem se viděla, jak tam zůstanu stát, úplně sama, v noci, domů se nedostanu a ještě do mě pak narazí silničáři. Hlavně nezůstat stát na místě… Odbočka na Soběraz ten večer vůbec neexistovala, silnice byla totiž celá zafoukaná vysokou vrstvou sněhu. Nezbývalo nic jiného než jet vzdálenější cestou přes Lomnici. V lese ale naštěstí nefoukalo, takže zbytek cesty už byl proti předchozím zážitkům jako procházka růžovým sadem. Kdo to nezažil, ten jen těžko uvěří. Jsem zvyklá jezdit autem v jakémkoliv počasí, na ledovce, ve sněhu i vánici, ale to, s čím jsem se setkala dnes večer, bych už zažít nechtěla…

Doma nás čekalo opravdu bouřlivé uvítání – Denča s Jessinkou se málem zbláznily radostí, když jsme se s Ešlinkou objevily ve dveřích. Samozřejmě začaly hned zvědavě nakukovat do tašek, co jsme jim přivezly a všechny nové pískací hračky se musely podrobit důkladné prohlídce 

Druhý den ráno jsme byli domluvené s Martinou a pár lidmi ze cvičáku, že pojedeme na trénink do Zdobína. Šla jsem omést auto od nově napadaného sněhu, když na cestě zastavilo terénní auto – ptali se na cestu ke Klepandě a říkali, že jedou z Nového Bydžova, a všude je to hrůza, že je lepší nikam nejezdit. To byla přesně ta kapka, která mi stačila k tomu, abych odhodila škrabku a dnešní trénink vzdala. V tu chvíli u nás ve vsi ještě nebyla ani protažená silnice, stále hustě sněžilo a foukalo, takže jsem nechtěla riskovat, že pak zůstanu někde trčet ve závějích. Pro někoho jsem možná vypadala jako srab, protože v Jičíně situace vypadala jinak než u nás, ale po tom, co jsem si večer prožila, mi opravdu mohl být nějaký trénink ukradený 

Takže - děkuji Janě za to, že coby řidička neztratila nervy, a dovezla nás všechny v pořádku, a pak musím poděkovat i mému starému autíčku, že si dokázalo protlačit cestu vysokým sněhem a nenechalo mě ve štichu